Hledání domova (ze „Vznášeje se na hladině zálivu prostřeleného srdce“)
To, co pomíjelo tam za okny, se mi jevilo tak vzdálené; já tomu a ono mně. Znova jsem si palčivě uvědomoval, že štěstí bylo spjato s Tebou, a nebyl jsem ochoten - ba schopen - přijmout jakoukoliv alternativu. Protože život s Tebou byl život, jenž jsem toužil žít - ne, jaký jsem si představoval, že život bude - zato život bez Tebe byl ten, který mi zůstal. A jedině ty chvíle, kdy si vzpomenu na to, jak se Ti zhouply vlasy ve větru, mi dnes dávaly pocit plnohodnosti, který se však vzápětí obracel v hořkost, neb mi znovu a zas jedině připomínal, jaký by život být mohl a jaký nebyl. Renáto, čím déle - nyní v tomto srdcetříštícím neklidu vyvolaný vědomím, že jsi a já Tě nemám - nad Tebou přemýšlím, tím více si uvědomuji, čím pro mě jsi. Jsi ta liška pobíhající v tichém nočním sousedství po silnici, jsi ten přelet vlaštovek přes červánky, jsi kapesníček starého muže nasakující slzy na kraji víček, jsi prudký proud světla na podzim, jsi vzedmutí větru při loučení, jsi mrazivé obrazy na ok...
