Exsurge Domine
Exsurge Domine (latinsky „Povstaň, ó Pane!“) je papežská bula vyhlášená 15. června 1520 papežem Lvem X. napsaná v reakci na Devadesát pět tezí Martina Luthera, které se stavěly proti názorům katolické církve. Bula odsoudila jedenačtyřicet tezí nalezených v Lutherových spisech. Bula také hrozila Lutherovi a jeho spolupracovníkům exkomunikací, pokud neodvolají své učení do šedesáti dnů po zveřejnění buly.
Luther odmítl odvolat a místo toho reagoval veřejným spálením výtisku Exsurge Domine dne 10. prosince 1520 v Elsterské bráně ve Wittenbergu. V důsledku toho papež Lev X. zveřejnil papežskou bulu Decet Romanum Pontificem dne 3. ledna 1521, která oficiálně exkomunikovaka Lutherovu frakci.[1]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Historický podnět pro tuto bulu vzešel ze snahy poskytnout rozhodnou papežskou odpověď na rostoucí popularitu Lutherova učení. Počínaje lednem 1520 byla svolána biskupská konzistoř, aby prověřila Lutherovu věrnost katolickému učení. Výbor vypracoval seznam několika domnělých chyb nalezených v jeho spisech, ale kuriální úředníci se domnívali, že je na místě důkladnější zvážení. Výbor byl reorganizován a následně vypracoval zprávu, která stanovila, že pouze několik Lutherových učení může být potenciálně považováno za kacířské nebo chybné z hlediska katolické teologie.[2]
Ústředním bodem jednání výboru byla otázka, zda (a jakým způsobem) by měl být Luther a jeho učení formálně odsouzeni. Někteří členové tvrdili, že Lutherova lidová podpora v Německu způsobila, že vydání buly bylo v té době příliš politicky riskantní. Teologové podporovali okamžité odsouzení Luthera. Kanoničtí právníci však prosazovali zprostředkovatelskou pozici: Luther by měl dostat slyšení a šanci se bránit, než bude exkomunikován jako kacíř. Nakonec výbor vyjednal kompromis. Lutherovi nebude poskytnuto žádné slyšení, ale bude mu nabídnuto šedesátidenní okno, ve kterém se bude kát, než budou podniknuty další kroky.[3]
Výbor zpracoval seznam čtyřiceti jedna Lutherových výroků, které byly vnímány jako problematické. Všechny citované výroky měly být odsouzeny jako celek (in globo) buď jako kacířské, skandální, falešné, urážlivé pro zbožné uši, nebo jako svůdné pro prosté mysli.[4] Návrh pak předložili Lvu X., který připojil předmluvu a závěr a vydal dokument jako oficiální papežskou bulu dne 15. června 1520.[3] Kopie byly vytištěny, notářsky ověřeny, zapečetěny a rozeslány speciálně jmenovaným papežským nunciům, kteří měli za úkol bulu šířit, zejména v těch regionech, kde byli Lutherovi následovníci nejaktivnější, a zajišťovat, aby její pokyny byly plněny.[3]
Reakce
[editovat | editovat zdroj]Luther a jeho sympatizanti
Papež pověřil členy biskupské konzistoře a kardinály úkolem bulu v Sasku, jeho sousedních regionech a v Nizozemí.[3] Zjistili, že tento úkol je obtížnější, než se původně předpokládalo, vzhledem k široké veřejné podpoře Luthera, zejména v Německu.
Z těchto důvodů trvalo několik měsíců, než bylo její šíření dokončeno. Luther sám obdržel oficiální kopii nesoucí papežskou pečeť počátkem října 1520. Luther krátce po obdržení vydal odpověď na bulu, která nesla název Adversus Execrabilem Antichristi Bullam (Proti prokazatelné bule Antikrista).[5]
29. listopadu 1520 zveřejnil Luther druhou odpověď na bulu nazvanou Prohlášení o všech nesprávně odsouzených článcích v Římské bule. Téhož měsíce vydal Luther také své O svobodě křesťana. Ačkoli toto dílo nebylo pokřtěno jako přímá odpověď na bulu, potvrdilo Lutherovu oddanost určitým tématům v ní cenzurovaným, včetně nadřazenosti ekumenických koncilů nad papežskými dekrety.[3]
Dne 10. prosince 1520, šedesát dní poté, co Luther obdržel kopii této buly, pozval své spolupracovníky, místní univerzitní fakultu a studenty, aby se to ráno shromáždili u Elsterské brány ve Wittenbergu. Byl zapálen táborák a spáleny byly svazky kanonického práva, papežských ústav a děl scholastické teologie. Luther sám hodil kopii buly do plamenů.
Roztržka mezi Lutherem a papežstvím byla dokončena 3. ledna 1521, kdy z důvodu Lutherova neuposlechnutí papež vydal bulu Decet Romanum Pontificem, aby prohlásil, že byl formálně exkomunikován.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Exsurge Domine na anglické Wikipedii.
- ↑ Chisholm, Hugh, (22 Feb. 1866–29 Sept. 1924), Editor of the Encyclopædia Britannica (10th, 11th and 12th editions). [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online. doi:10.1093/ww/9780199540884.013.u194658, retrieved 2024-12-28. (anglicky) DOI: 10.1093/ww/9780199540884.013.U194658.
- ↑ HILLERBRAND, Hans Joachim. The division of Christendom: Christianity in the sixteenth century. 1st ed. vyd. Louisville: Westminster John Knox Press, 2007. 504 s. Dostupné online. ISBN 978-0-664-22402-8. S. 50.
- 1 2 3 4 5 BAINTON, Roland H. Here I Stand: A Life of Martin Luther. Theology Today. New York, Nashville: Abingdon-Cokesbury Press, 1950, roč. 8, čís. 4. Dostupné online [cit. 2026-02-27]. ISSN 0040-5736. doi:10.1177/004057365200800413.
- ↑ DICKENS, A. G. History of the Reformation: a Conciliatory Assessment of Opposite Views. By John P. Dolan. Pp. xviii + 418. New York: Desclee, 1965. $6.75.. The Journal of Ecclesiastical History. 1967-04, roč. 18, čís. 1, s. 240. Dostupné online [cit. 2026-02-27]. ISSN 0022-0469. doi:10.1017/s0022046900070469.
- ↑ WENGERT, Timothy J. Martin Luther, Philip Melanchthon, and Their Wittenberg Colleagues. [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online. ISBN 978-0-19-934037-8.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Exsurge Domine na Wikimedia Commons - Plné znění buly (anglicky)
