Velká divergence

Odhady Projektu Maddison HDP na obyvatele v poměru kupní síly v mezinárodních dolarech z roku 1990 pro vybrané evropské a asijské země v období mezi lety 1500 a 1950, které ukazují prudký růst západní Evropy a Japonska.

Velká divergence (též Evropský zázrak) označuje historický proces, během kterého se západní svět (Evropa společně s původními osadnickými koloniemi v Severní Americe a Australasii) socioekonomicky odpoutal od dříve srovnatelných či vyspělejších civilizací Eurasie, jako byla Čína, Indie či Osmanská říše, a stal se nejvyspělejší a nejbohatší světovou civilizací.

Terminologie a definice

Pojem „Evropský zázrak“ zpopularizovala kniha Erica Jonese The European Miracle: Environments, Economies and Geopolitics in the History of Europe and Asia (1981), zatímco termín „Velká divergence“ zavedl Samuel Huntington a proslavil Kenneth Pomeranz v jeho knize The Great Divergence: China, Europe, and the Making of the Modern World Economy (2000). Oba termíny naznačují výrazný socioekonomický posun, v němž byly eropské země napřed před ostatními mocnostmi během moderní éry.

Historiografie a datace

Podle Projektu Maddison bylo HDP na obyvatele vyšší v Západní Evropě už v roce 1400.

Tradiční výklady

Odborníci navrhují množství teorií, které mají vysvětlit, proč k Velké divergenci došlo, včetně nerostných ložisek, geografie, kultury, institucí a také štěstí. Názory se liší i ohledně samotného pojmenování „velké“ divergence. Zatímco někteří vědci zdůrazňují pomalé, dlouhodobé strukturální sociální změny zakořeněné ve středověku, jiní tradičně poukazují na raný novověk (15. nebo 16. století) jako na definitivní počátek, přičemž uvádějí obchodní revoluci a počátky merkantilismu a kapitalismu během renesance a věku objevů, vzestup evropských koloniálních impérií, protoglobalizaci, vědeckou revoluci nebo věk osvícenství.

Podle většiny názorů však k největšímu rozdílu došlo na konci 18. a v 19. století s průmyslovou revolucí a technologickou revolucí. Z tohoto důvodu považuje Kalifornská škola pouze toto období za „velkou divergenci“.

Kalifornská škola

Revizionističtí historici (např. Pomeranz a Frank) tvrdí, že ještě kolem roku 1750 byly nejvyspělejší regiony Evropy a Asie (např. delta řeky Jang-c’-ťiang) na srovnatelné úrovni životního standardu a efektivity trhů. Pomeranz se zabývá především srovnáním Anglie a Číny, ukazuje, že mnoho rysů, které jsou často považovány za specifické pro Evropu, platilo i pro Čínu. Mnohé institucionální prvky, které byly důležité pro nastartování dynamického růstu, tedy nebyly výlučně evropské. Pomeranz tvrdí, že mnoho prvků obecně přijímaného názoru o tom, proč Čína nezažila explozivní růst, který charakterizoval Evropu po roce 1800, je vážně mylných.

Spor o paritu

Kritici revizionismu (např. Stephen Broadberry, Robert Allen, Jan Luiten van Zanden) naopak na základě statistických dat dokládají, že Evropa byla bohatší již v 18. století nebo i dříve. Allen poukazuje na to, že zatímco dělníci v Pekingu či Dillí se mezi lety 1725 a 1825 pohybovali na hranici pouhého fyzického přežití, dělníci v Londýně či Amsterdamu si mohli dovolit zboží odpovídající čtyřnásobku až šestinásobku životního minima. Rozdíl v paritě často závistí na metodě měření. Zatímco v „obilných mzdách“ (množství kalorií) mohla existovat podobnost, v „stříbrných mzdách“ (kupní síla pro obchodované zboží) byla Anglie již v roce 1600 třikrát bohatší než Čína.

Hlavní faktory divergence

Porovnání populace (v milionech, logaritmická stupnice) Číny a kontinentální Evropy mezi lety 1000 a 1975

Technologický pokrok v oblastech jako doprava, těžba a zemědělství měl oproti východní Eurasii silnější podporu v té západní během Velké divergence. Technologie vedla ke zvýšené industrializaci a ekonomické komplexnosti v oblastech zemědělství, obchodu, paliv a surovin, čímž se prohluboval rozdíl mezi východem a západem.

Dostupnost uhlí

Díky tomu, že se v Británii již v 18. století, tedy ještě před industrializací, ve velkém měřítku využívalo uhlí, získala tato země významný náskok v oblasti moderní výroby energie. S potenciálem uhlí mohla země v pravý čas nahradit chybějící půdu. Samotné uhlí nahradilo vodní pohon v továrnách a dřevo při vytápění domácností, čímž umenšilo tlak na limitované množství půdy. Pomeranz zdůrazňuje geografické štěstí Británie, jelikož se naleziště uhlí nacházela blízko průmyslových center, zatímco v Číně byla naleziště od center osídlení izolovaná.

Kolonialismus a Nový svět

Distribuce koloniálních impérií ke konci 18. století.

Přístup k levným zdrojům v Novém světě (bavlna, cukr, dřevo) umožnil Evropě překonat ekologická omezení půdy a vytvořil tzv. „virtuální rozlohu“ (ghost acreage). Zároveň byla rozlehlá území Nového světa závislá na evropských dodávkách prakticky všeho ostatního. Tato situace nejvíce nahrávala Británii. Ta na rozdíl od Francie, Holandska nebo Dánska nemusela posílat potraviny z Evropy do svých cukrových kolonií, ale mohla se v tomto spolehnout na kontinentální Severní Ameriku. Dále evropský hlad po cukru rovněž kladl značné nároky na pracovní sílu, otroky.

Čína naopak nebyla schopna překonat své ekologické překážky. V 18. století se hlavní populační centra nacházela v údolí Jang-c'-ťiang, které bylo velmi vzdálené od zdrojů z okrajových oblastí, jež by poskytovaly hojné zemědělské produkty jako doplněk k vlastní produkci. V důsledku toho Čína v 19. století podlehla populačnímu tlaku a upadla do ekologického a ekonomického úpadku.

Instituce a právo

Jedním z významných vysvětlení Velké divergence je role institucí, právní jistoty a stability vlastnických práv. Podle ekonomického historika Douglase Northa vytvořila poválečná politická stabilita v Anglii po Slavné revoluci (1688-1689) prostředí příznivé pro investice a hospodářský rozvoj. North zdůrazňoval zejména význam stabilních institucí, ochrany vlastnictví a dlouhodobé předvídatelnosti právního systému. Klíčovou roli podle něj nehrála samotná vůle politických elit, ale spíše postupně vznikající kulturní normy a institucionální kontinuita, které zajišťovaly stabilitu společnosti i přes politické změny. Tento přístup souvisí s institucionalistickým konceptem „path dependance“, tedy závisloti na historickém vývoji institucí. Pomeranz sice připouští existenci institucionálních rozdílů mezi severozápadní Evropou, zbytkem Evropy a Asií, avšak nepovažuje je za natolik zásadní, aby samy o sobě dokázaly vysvětlit vznik Velké divergence.

Věda a „užitečné vědění“

Koncept „užitečného vědění“, který rozpracoval především Joel Mokyr, považuje za klíč k Velké divergenci propojení teoretické vědy s praktickým světem techniky a výroby. Hlavním motorem byl proces tzv. „průmyslového osvícenství“, během něhož se vědecká kultura orientovala na řešení praktických problémů a muži vědy začali úzce spolupracovat s muži z průmyslu. K rozvoji tohoto vědění přispělo několik specifických faktorů.

Evropští učenci vytvořili mezinárodní komunitu, tzv. Republic of Letters, která díky používání latiny a později národních jazyků umožňovala rychlé šíření nových poznatků napříč kontinentem. Rozdělení Evropy na mnoho států bránilo centrálnímu potlačení heterodoxních nebo radikálních myšlenek. Inovátoři a učenci mohli v případě perzekuce v jedné zemi snadno odejít za podporou do sousedního státu. Tato politická fragmentace značně přispěla ke vzniku množství tzv. mikro-vynálezů. Vznik univerzit, výzkumných ústavů a vědeckých společností vytvořil stabilní zázemí pro rozvoj „propozičního vědění“, které následně vedlo k vlně drobných technických vylepšení.

Zatímco evropské univerzity se postupně otevíraly praktickým vědám, čínský systém imperiálních zkoušek monopolizoval nejtalentovanější mozky pro státní správu a nutil je studovat klasické konfuciánské texty, čímž omezoval podněty pro studium matematiky nebo provádění experimentů. Podle Justina Yifu Lina spočíval zásadní zlom v tom, že zatímco dřívější technologický pokrok byl založen na náhodném „učení se praxí“, průmyslová revoluce v Evropě již byla výsledkem záměrného spojení vědecké teorie s experimentem. Tento posun k vědeckému pohledu na svět, kdy lidé věřili, že přírodu lze pochopit a ovládnout pro lidský prospěch, vytvořil kulturní lešení nezbytné pro trvalý ekonomický růst.

Alternativní koncepty

V rámci vědeckých debat o Velké divergenci vzniklo několik doplňujících konceptů, které se snaží vysvětlit, že proces hospodářského odpoutání nebyl lineární a nezasáhl celý svět či celou Evropu stejným způsobem.

Malá divergence

Tento termín popisuje proces, během kterého se uvnitř samotné Evropy začala hospodářsky rozcházet oblast severozápadu (především Anglie a Nizozemsko) od zbytku kontinentu. Zatímco starší výzkumy hledaly rozdíly mezi Evropou a Asií, zastánci „malé divergence“ (např. Stephen Broadberry nebo Jan Luiten van Zanden) tvrdí, že klíčový zlom nastal už po roce 1500, kdy oblast kolem Severního moře začala výrazně bohatnout, zatímco jižní a východní Evropa stagnovala. Zatímco v Londýně či Amsterdamu si dělníci dokázali udržet vysoké reálné mzdy, které jim umožňovaly nákup i jiného než jen základního zboží, ve zbytku světa (včetně Itálie, Číny či Indie) reálné mzdy často klesaly na úroveň holého přežití. Za hlavní faktory jsou považovány demografické vzorce (pozdní sňatky vedoucí k nižší fertilitě), stabilnější politické instituce a rozvoj mezinárodního obchodu.

Revoluce přičinlivosti

Revoluce přičinlivosti (Industriuous revolution) je koncept, s nímž přišel japonský ekonom Akira Hayami a později jej rozvinul nizozemský historik Jan de Vries. Nabízí alternativu k tradičnímu chápání průmyslové revoluce. Namísto důrazu na stroje se soustředí na změnu chování domácností.

V západním pojetí Jan de Vries argumentuje, že dlouho před vznikem továren začali lidé v Evropě dobrovolně omezovat svůj volný čas a pracovat více hodin, aby si mohli dovolit nové druhy zboží (např. cukr, čaj, tabák či luxusnější textil) nabízené trhem. Tento hlad po spotřebě stimuloval tržní produkci a vytvořil ekonomický základ pro industrializaci.

Ve východním pojetí v japonském kontextu (éra Tokugawa) šlo o proces intenzifikace lidské práce v zemědělství. Kvůli nedostatku tažných zvířat a pastvin musely domácnosti nahradit sílu dobytka vlastní namáhavou prací na rýžových polích, což sice vedlo k vyšší produktivitě půdy, ale nikoli k mechanizaci.

Válečný kapitalismus

Koncept válečného kapitalismu zpopularizoval historik Sven Beckert, zdůrazňuje úlohu násilí, nátlaku a státní moci při vzestupu Západu. Beckert tvrdí, že průmyslové revoluci v Evropě (především v bavlnářství) předcházela fáze, která nebyla založena na osvícenských ideálěch či volném trhu, ale na expanzi poháněné vojenskou silou. Patří sem koloniální vykořisťování, obchod s otroky a násilné zabírání půdy v Novém světě. Tato fáze umožnila evropským státům ovládnout globální sítě dodávek surovin a vytvořit kapitál nezbytný pro pozdější technickou revoluci. Válečný kapitalismus ukazuje rozpor mezi evropským prostředím usilujícím o ochranu soukromého vlastnictví doma a agresivním potíráním konkurence i lidských práv v zámořských koloniích.

Kvantitativní data

Podíl jednotlivých regionů na světovém HDP (v paritě kupní síly) v letech 1–2003 n. l. podle odhadů Anguse Maddisona. Až do 18. století patřily Čína a Indie k dvěma nejproduktivnějším regionům.

Klíčovým nástrojem pro studium Velké divergence jsou historická národní účetnictví, které se snaží rekonstruovat HDP a životní úroveň v minulosti. Nejdůležitějším zdrojem těchto dat je projekt Maddison, který staví na průkopnické práci Anguse Maddisona a poskytuje odhady pro světovou ekonomiku od dob Římské říše až po současnost.

Mezi lety 1820 a 2010 se průměrný světový HDP na hlavu zvýšil desetinásobně. Zatímco v roce 1820 se průměrný příjem pohyboval kolem 650 USD (v mezinárodních dolarech roku 1990), v roce 2010 již dosahoval téměř 7 900 USD. V roce 1820 byl rozdíl mezi nejbohatšími a nejchudšími regiony světa přibližně v poměru 5:1, ale do roku 1950 tento rozdíl narostl na více než 30:1. Tato divergence byla způsobena především rychlou industrializací Západu, zatímco zbytek světa stagnoval nebo zažíval úpadek.

Dramatičnost divergence ilustruje vývoj v Číně a Indii. V roce 1820 produkovala Čína přibližně 32,9 % světového HDP, ale do roku 1950 její podíl klesl na pouhých 4,6 %. Podobně podíl Indie klesl z 16 % na 4,2 % ve stejném období. Výzkumy Roberta Allena a Stephena Broadberryho ukazují, že i když v „obilných mzdách“ (množství kalorií) mohla existovat parita, v „stříbrných mzdách“ (kupní síla pro obchodované zboží) měla Británie náskok již v roce 1600. Dělník v Londýně si mohl v 18. století dovolit 4 až 6krát více než kolik činilo existenční minimum, zatímco dělníci v Pekingu či Dillí žili na hranici pouhého přežití.

Velká konvergence

Velká konvergence je moderní proces (probíhající zejména od druhé poloviny 20. století), kdy se dříve zaostávající ekonomiky začínají přibližovat úrovni bohatých západních zemí. Tento proces vede k postupnému snižování globální nerovnosti mezi státy. Prvním úspěšným příkladem konvergence bylo Japonsko, které začalo Západ dohánět po roce 1890 a zejména po roce 1945. Následovaly „asijští tygři“ (Jižní Korea, Tchaj-wan, Hongkong, Singapur), kteří dosáhli nebývalého růstu mezi lety 1952 a 1978. Od konce 20. století se k procesu konvergence připojily nejlidnatější země světa. Čína po roce 1978 a Indie od 90. let zažívají dramatický růst, který je založen na vysokých investicích, zapojení do světového obchodu a přejímání technologií. Podle Maddisonových projekcí by se asijský podíl na světovém příjmu mohl do roku 2030 vrátit na úroveň, kterou měl v roce 1820. Niall Ferguson argumentuje, že konvergence nastává proto, že zbytek světa „stáhl“ šest klíčových institucionálních a technologických faktorů (tzv. „vražedných aplikací“), které dříve monopolizoval Západ. Patří sem konkurence, věda, vlastnická práva, moderní medicína, konzumní společnost a pracovní etika.

Konvergence mění geopolitickou mapu světa. Předpokládá se, že Čína a Indie se stanou největšími ekonomikami světa, a i když jejich HDP na hlavu zůstane nižší než v USA či západní Evropě, jejich celková hospodářská síla bude dominovat.